Již druhým rokem je do programu Tréninkové byty Nadačního fondu RESIDOMO zapojen dětský domov z Havířova-Podlesí. Ředitelka domova paní Ladislava Hilbertová nám prozradila, jaký má pro děti skutečně přínos, jak odhalil některé pedagogické mylné domněnky nebo jaké je zákulisí dětského domova a fungování v tréninkovém bytě.

Dětský domov Havířov-Podlesí je malé zařízení rodinného typu. Aktuálně zde žijí dvě desítky dětí, které neměly štěstí na pevné rodinné zázemí. Kus života zde strávila i Martina Štěpánková, které jsme věnovali jeden z předchozích článků. Ta je vlastně živým důkazem toho, jak pozitivní a schopní lidé mohou i po čase stráveném v dětském domově existovat. Velkou devizou tak malého zařízení je fakt, že i sama paní ředitelka ví o každém dítěti vše. Proto je přístup ke každému více osobní. Že má domov díky své menší kapacitě větší možnosti, svědčí i program, který má individuálnější charakter. Akce jsou pestré – od setkání s profesionálními fotbalisty, motorkáři, opékání buřtů, dětských dnů až po každoroční turnaj ve florbalu. Toho se v místní Sportovní hale Slávii účastní dětské domovy z celého Moravskoslezského kraje.

   

Takzvaný tréninkový byt, který v rámci stejnojmenného programu poskytl Nadační fond RESIDOMO, využívají čerstvě dospělí klienti. Ty na základě osobních zkušeností vybere vedení domova. Není tedy pro každého. Ne každý se na samostatné bydlení cítí být připravený, ne každý po něm naopak touží. Některé děti jsou šikovné, studují, snaží se být ve všech směrech aktivní. Jiné jsou zvyklé na něčí péči a oporu. Díky tréninkovému bytu tak vedení domova mohlo odhalit omyl, ve kterém žilo. Je rozdíl vidět děti, jak fungují s jejich neustálou péčí, a pak při samostatném fungování. Ne každý zvládne starosti o běžné opravy v bytě, nákupy, revize, žehlení, praní nebo úklid. Odhalí se tak teorie vůči praxi. Díky této zkušenosti pak vedení domova může cesty dětí v dalších letech správně nasměrovat. Někoho k samostatnosti, jiné k další ústavní péči.

Od letošního jara si v tréninkovém bytě „vlastní“ bydlení užívá devatenáctiletá slečna Míša. Je jednou z těch ambiciózních odchovankyň domova, které tuto příležitost považují za motivaci do života. Po čtyřech letech v domově se rozhodla pro samostatnost. A jaké jsou její zkušenosti? Nejdříve ji překvapilo ticho a samota. Ve „vlastním“ bydlení nakonec ale našla svobodu, klid a soukromí, které jí dětský domov ani přes veškeré jeho výhody dopřát nemohl. O jejím pozitivním přístupu svědčí i to, že se po učebním oboru vrhla na studia na Střední zdravotnické škole.

Je zkrátka skvělé jít si za svým. Jsme rádi, že můžeme být při plnění snů a pomoct tak vytvářet nové příběhy.